ODCHOD ČESKOSLOVENSKÝCH OBYVATEL

expozice Poslední vlak
 

Krnovsko bylo slovanským osídlením dotčeno už od raného středověku – nejstarší

písemné doklady z poloviny 13. století uvádějí město pod slovanským jménem Kyrnow.

Od 13. století sem však v rámci velké středověké německé kolonizace (tzv.

Ostsiedlung) přicházeli němečtí osadníci a Krnov se postupně proměnil v převážně

německy mluvící město. Přesto zůstávalo politicky i právně svázáno s českým státem –

od roku 1377 bylo centrem samostatného Krnovského knížectví a v roce 1411 přešlo

natrvalo do rukou českého krále Václava IV. Česká přítomnost v Krnově tak má kořeny

mnohem starší, než by se dalo čekat u města s tak výrazně německým rázem.

V letech 1918–1938 žila v Krnově, městě s výraznou německou většinou, i menšina

Čechoslováků. Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo ve městě 23 464 obyvatel, z nichž se

k československé národnosti hlásilo 1 876 osob, tedy necelých 8 %. Naprostou většinu,

přes 21 400 osob (91 %), tvořili Němci. Podíl Čechoslováků přitom během první

republiky citelně rostl – zatímco v roce 1921 se k ní hlásilo jen 5,4 % obyvatel města,

do roku 1930 se tento podíl téměř zdvojnásobil. Za tímto nárůstem stála cílená státní

politika posilování československé přítomnosti v pohraničí prostřednictvím

úřednických, učitelských a dalších státních míst – pošty, dráhy, soudů, berních úřadů a

škol.

Krnovské Čechoslováky reprezentovaly především menšinové spolky. Klíčovou roli

hrála Matice opavská, celoslezská organizace pečující o českou kulturu a menšinové

školství, která na vrcholu své činnosti v roce 1937 sdružovala přes sedm tisíc členů v

85 místních odborech po celém Slezsku. Společenský a sportovní život zajišťoval

krnovský odbor Sokola – mezi jeho čelními představiteli byli Jan Hradil, přednosta

krnovské pošty, a František Čížek, ředitel krnovské měšťanské školy, kteří se v roce

1934 zasloužili i o založení sesterské jednoty v nedalekém Bruntále.

Symbolem důvěry krnovských Čechoslováků ve vlastní budoucnost ve městě se stala

novostavba české měšťanské školy a gymnázia, budovaná od dubna 1937 do září

1938. Učitelé se těšili, že v moderní budově zahájí nový školní rok. Osud tomu ale chtěl

jinak – 7. října 1938 namísto prvního zvonění odjížděli s ostatními krnovskými

Čechoslováky pryč z obsazeného pohraničí. Nová škola tak nikdy nesloužila účelu, pro

který vznikla.

Zlomovým okamžikem byl podzim 1938. Po Mnichovské dohodě a obsazení pohraničí

německou armádou se krnovští Čechoslováci ocitli v postavení národnostní menšiny

zcela bez práv. Byly zrušeny jejich spolky a majetek zabaven – Matice opavská musela

přesunout své sídlo do Slezské Ostravy a o rok později byla spolu s dalšími

organizacemi násilně sloučena do Národní matice v Praze. Český jazyk byl zakázán v

úředním styku i na veřejnosti, Čechoslováci nesměli vykonávat žádné funkce ve státní

správě ani na obecní úrovni.Ztrátou československé svrchovanosti nad územím přišli
krnovští Čechoslováci okamžitě o zaměstnání a naprostá většina z nich odešla
do vnitrozemí ještě před příchodem německé armády nebo bezprostředně po něm –
nejčastěji do Opavy,

Ostravy, Olomouce či dalších moravských měst, kde museli začínat nový život. Menší

část byla německou správou přímo vykázána. Odchod se týkal celých rodin, které

musely nezřídka opustit domov s minimem majetku a bez jistoty návratu.

Po skončení druhé světové války a odsunu německého obyvatelstva se do Krnova

mnozí z těch, kteří jej v roce 1938 opustili, vrátili a podíleli se na poválečném dosídlení

a obnově města. Nová osídlenecká vlna už ale nebyla jen česká – vedle navrátilců

přicházeli do Krnova i noví osadníci ze Slovenska, spolu s Řeky uprchlými před

občanskou válkou a dalšími přistěhovalci z vnitrozemí. Krnov, po staletí německé

město s hlubokými českými kořeny, se tak po roce 1945 stal národnostně pestřejším

místem, než kdy dřív v moderní historii byl.

 

-- -- --

 

DEPORTACE ŽIDOVSKÝCH OBYVATEL

Expozice Poslední vlak
 

Židovští obyvatelé v Krnově v letech 1918–1938 tvořili pouze nepatrnou menšinu

(přibližně 1 % obyvatel města), avšak svým významem tuto malou početnost výrazně

převyšovali. Z jejich řad vzešlo mnoho právníků, lékařů, státních i soukromých

úředníků a pedagogů působících, mimo jiné, i na krnovské reálce. Zastoupení měli

rovněž ve vedení významných místních podniků a firem. O jejich postavení svědčí i

údaj z roku 1932, kdy bylo z 11 advokátů ve městě sedm Židů a z devíti odborných

lékařů pět. Ekonomická prosperita komunity umožnila vznik nadací i významnou

spolkovou činnost. Oficiálním představitelem byla Židovská náboženská obec, která

zajišťovala náboženský život, vedla matriky, zastupovala komunitu ve smyslu úředním

a pořádala přednášky. V jejím čele stál rabín dr. David Rudolfer (obr. 2). K

nejvýznamnějším spolkům patřilo pohřební bratrstvo Chevra kadiša, místní skupina

sionistické organizace Zion a ženský izraelitský spolek.

Počátky destrukce krnovské židovské komunity lze datovat do druhé poloviny 30. let

20. století, kdy v pohraničí sílily protižidovské nálady v přímé souvislosti s tlakem

nacistického Německa na připojení pohraničí k Říši. Zlomovým se stal rok 1938 –

anšlus Rakouska, květnová mobilizace, Hitlerova řeč z 12. září, Mnichovská dohoda a

vstup německého vojska do Krnova 6. října, tyto události vedly k masivnímu odchodu

Židů a faktickému rozpadu komunity, která se rozdělila do tří částí.

1. skupinu tvořili ti, kteří emigrovali do zahraničí, zejména do Velké Británie, Palestiny,

USA, Švédska, Jižní Ameriky, či do nově vzniklé Slovenské republiky. Mnozí odešli již v

roce 1938, dalším se to podařilo v následujících dvou letech. Rodiny byly často násilně

rozděleny. Krnovští Židé v zahraničí se zapojili do boje za obnovu Československa, v

řadách západní armády to byli například Arnošt Freiberger a Hanuš Petr Eibuschitz

jako letci RAF, Hugo Langschur jako vojenský technik, Adalbert Löwin jako velitel

průzkumného vozidla, Ludvík Pollak jako radiomechanik či Otto Reik jako dělostřelec.

2. skupinu představovali Židé, kteří po obsazení pohraničí odešli do vnitrozemí,

nejčastěji do Prahy, Brna či Ostravy. Po vyhlášení Protektorátu se však ocitli v pasti i

oni. Pokusy o emigraci většinou selhaly kvůli vízovým omezením a určeným

imigračním kvótám. Některým rodinám se podařilo zachránit alespoň své potomky –

pět krnovských židovských dětí bylo zachráněno v rámci záchranných vlaků sira

Nicholase Wintona (Jan Bäuml, Hanuš Petr a Štěpán Pavel Eibuschitzovi, Kurt Pavel a

Doris Lilli Eislerovi). Ti, co zůstali na území Protektorátu, byli následně vystaveni

protižidovským restrikcím a nařízením, poté byli deportování z různých míst do

Terezína a odtud pak do předem určených cílových stanic a byli zavražděni v rámci

tzv. konečného řešení židovské otázky.

3. skupinu tvořil malý počet Židů, kteří zůstali v Krnově. Ti čelili arizaci majetku,

likvidaci Židovské náboženské obce i spolku Chevra kadiša a intenzivní
antisemitsképropagandě. Vrcholem perzekucí byly deportace z opavského vládního obvodu v roce

1942 do Terezína a vyhlazovacích táborů. Pod drobnohledem nacistické správy byli i

tzv. židovští míšenci nacházející se v Krnově a blízkém okolí.

Během šoa zahynula pravděpodobně přibližně polovina meziválečného počtu

krnovských Židů, a to na rozličných místech: v Terezíně, Auschwitz-Birkenau, v ghettu

v Lodži, táborech Akce Reinhardt, Malém Trostinci, Baranoviči, koncentračních

táborech na území dnešního Německa a Rakouska, či při masakrech v Rumbule,

Kremničce a Kalevi Liiva ad.

Po válce se do Krnova vrátil pouze zlomek přeživších. Pokus o obnovu Židovské

náboženské obce, přičemž řady předválečných členů komunity byly pak doplněny

jednotlivci židovského původu, kteří se do Krnova dostali z Podkarpatské Rusi, Polska

či dokonce Litvy, lze označit za neúspěšný. Někteří z těch, kteří bojovali ve druhé

světové válce, se po jejím skončení dostali opět do Krnova, ale z vývoje tehdejších

událostí byli rozčarováni. Další vývoj negativně ovlivnila poválečná perzekuce i

emigrace po roce 1948. Majetek krnovských Židů, dříve arizovaný, byl následně

zestátněn a až na výjimky nebyl nikdy navrácen původním majitelům ani jejich

potomkům. Zánik tradiční židovské komunity v Krnově byl dovršen v průběhu 50. let

20. století, kdy se Židovská náboženská obec proměnila v pouhý synagogální sbor a

následně přešla pod správu Židovské obce Ostrava.

Paměť někdejší významné komunity tak zůstala zachována především v archivních

pramenech, svědectvích pamětníků a prostřednictvím stop (zejména

architektonických) v prostoru města, a rovněž i prostřednictvím potomků krnovských

Židů, kteří dnes žijí po celém světě – Anglie, Izrael, USA, Mexiko, Austrálie, Nový

Zéland, Francie, Německo, Čína, Kanada, Chile, Rakousko.

-- -- --
 

REPATRIACE ŘECKÝCH OBYVATEL

Expozice Poslední vlak
 

Příchod řeckého obyvatelstva do Krnova souvisí s občanskou válkou v Řecku, která

probíhala v letech 1946–1949 a jejíž hlubší kořeny sahají již do období druhé světové

války. Ta pro Řecko začala 28. října 1940, kdy Itálie pod vedením Benita Mussoliniho

napadla řecké území z Albánie. Řecká vláda (gen. Metaxas, obr. 1) tehdy odmítla

italské ultimátum odpovědí „OCHI“ (NE), a tento den se stal státním svátkem Řecka.

Řecké ozbrojené síly dokázaly italskou armádu nejen zastavit, ale zatlačit ji hluboko do

albánského vnitrozemí. Tato porážka fašistické Itálie je považována za jedno z prvních

vítězství nad fašismem v Evropě.

Zásadní zlom nastal 6. dubna 1941, kdy bylo Řecko napadeno německou armádou

přes Jugoslávii a Bulharsko. Země nebyla schopna čelit útoku na více frontách a byla

poražena. Následně byla rozdělena do tří okupačních zón spravovaných Německem,

Itálií a Bulharskem. Období okupace znamenalo prudký pokles životní úrovně

obyvatelstva, hospodářské drancování země, hladomor a tvrdé potlačování jakýchkoli

projevů odporu. Tyto podmínky vedly ke vzniku silného odbojového hnutí, jehož

symbolickým počátkem se stal čin dvou řeckých studentů, kteří 30. května 1941 strhli

z athénské Akropole nacistickou vlajku.

Po odchodu okupačních vojsk v říjnu 1944 se politická situace v Řecku dále vyhrotila.

Významnou roli sehrála Národně osvobozenecká fronta EAM a její vojenská složka

ELAS. Velká Británie se snažila omezit vliv komunistů a udržet Řecko v západní sféře

vlivu, jak bylo dohodnuto na Jaltské konferenci. (Řečtí partyzáni, obr. 2) Volby v roce

1946, jichž se levicové strany nezúčastnily, přivedly k moci monarchistickou pravici,

která zahájila systematické pronásledování levicově smýšlejícího obyvatelstva. V

reakci na to vzniklo Demokratické vojsko Řecka (DSE), které však bylo roku 1949

poraženo. Bezprostředně poté následovaly rozsáhlé emigrace obyvatelstva do

sousedních zemí a států východního bloku. Do Československa přicházeli řečtí

uprchlíci již od roku 1948. První migrační vlnu tvořily především děti, které byly

evakuovány z válečných oblastí s cílem zachránit jim život. Byly umísťovány do

dětských domovů a záchytných zařízení, kde jim byla poskytována strava, ošacení,

zdravotní péče a vzdělání. Současně probíhala výuka řeckého jazyka, historie a tradic,

aby bylo zachováno povědomí o jejich národní identitě. Další migrační vlny tvořili

dospělí uprchlíci přicházející především přes Jugoslávii, Albánii a Bulharsko. Postupně

byli zapojováni do pracovního procesu, zejména v průmyslu, zemědělství a

stavebnictví. Na konci roku 1950 žilo v Československu více než 12 000 osob řeckého

původu, z nichž značná část byla umístěna do pohraničních oblastí Severní Moravy a

Čech. V následujících letech docházelo také ke slučování rodin, mimo jiné za pomoci

Mezinárodního červeného kříže. (Řecké děti v Československu, obr. 3)

Krnov a jeho okolí se staly jedním z nejvýznamnějších center řeckého osídlení. Od roku

1949 zde vznikla početná a soudržná komunita, která výrazně ovlivnila společenský
a kulturní život města i širšího regionu. Řečtina byla po mnoho let běžně slyšet v ulicích,

obchodech i restauracích, ženy často nosily tradiční tmavé oděvy a komunita si

udržovala vlastní zvyklosti, společenská setkání i kulturní slavnosti. Řekové se scházeli

v parcích, restauracích i ve Slezském domě, který se stal jedním z center komunitního

života. Po roce 1974, kdy byla v Řecku vyhlášena amnestie, se většina krnovských

Řeků vrátila do své vlasti. Přesto řecká stopa v Krnově zůstává dodnes a tvoří

významnou součást jeho moderních a kulturních dějin.

-- -- --
 

ODSUN NĚMECKÝCH OBYVATEL

Expozice Poslední vlak
 

V květnu 1945 skončil nejbrutálnější a největší vojenský konflikt dosavadní lidské

historie – 2. světová válka. Neslýchaná zvěrstva nacistů na nevinných lidech nezůstala

bez odezvy. Válka narušila limity lidskosti a nahromaděná zloba a frustrace dlouhých

válečných let a souvislá německá okupace 1938-1945 vyústila v poválečné zúčtování.

Spojenecké mocnosti se dohodly na transferech obyvatelstva, aby se minimalizovalo

etnické pnutí, které bylo jedno z příčin válečných konfliktů 20. století. V letech 1945-46

došlo k vyhnání téměř 2,2 miliónů československých Němců/Rakušanů, z toho 1,4

milionu osob do západních okupačních zón Německa a 0,8 milionu osob do ruské

okupační zóny Německa. Desetitisíce obyvatel, zejména jižní Moravy a jižních Čech,

bylo vyhnáno či uprchlo také do Rakouska.

Kromě vládou organizovaného „odsunu“ docházelo i k excesům v podobě tzv.

„divokého odsunu“, kdy docházelo k decentralizovaným čistkám a vyhánění civilního

obyvatelstva německého jazyka. Stejný osud potkal také naše krnovské spoluobčany

německého jazyka. Část z nich byla vyhnána ve fázi „divokého odsunu“ v červnu 1945

(pochod cca. 3 tis. krnovských obyvatel za strastiplných okolností z Krnova přes masiv

Jeseníků do lágru v Králikách), němečtí pamětníci předpokládají cca. 300 obětí tohoto

divokého odsunu. Většina krnovských Němců byla vysídlena do tří hlavních krnovských

táborů (pod Cvilínem v místě dřívějšího zajateckého tábora, na Opavské v místě

dřívějších baráků wehrmachtu a na Hlubčickém předměstí). Krnovští Němci museli

zanechat svůj majetek, předat nemovitosti, a s minimem příručních věcí nastoupit do

lágrů. Tam byli vystaveni násilnému jednání ostrahy – krnovské matriky evidují desítky

„úmrtí bez příčiny“ internovaných německých spoluobčanů.

Zabavený majetek německých rodin byl zčásti řízeně přidělován novým českým

vlastníkům, zčásti neřízeně rozkrádán a prodáván dále do vnitrozemí. Z lágrů v Krnově

byli naši krnovští spoluobčané deportování vlakovými transporty do okupačních zón v

Německu, nejvíce do oblasti Bavorska a Bádenska-Würtenberska, ale také i do ruské

okupační zóny. V samotném Krnově zůstaly jen desítky německy mluvících občanů,

buď partneři ze smíšených česko-německých manželství, antifašisté, německy hovořící

Židé, nebo techničtí odborníci pro průmysl. V ČR zůstali také odsouzení váleční zločinci

a nacisté – o míře spravedlnosti tehdejších soudů si ale nejde dělat velké iluze –

svědci, kteří by mohli potvrdit pozitivní jednání některých souzených, byli vystaveni

tlaku, aby mlčeli, aby se nevystavili také riziku postihu. Pouze prokazatelní němečtí

antifašisté si mohli vzít větší díl svého majetku do transportů do Německa, pokud si

nezvolili možnost zůstat v ČSR.

Rozsah poválečné odplaty vyvolával nesouhlas i humanitně smýšlející části obyvatel. V

Krnově se zachovalo svědectví židovského rodáka Vojty Levina (Adalberta Löwina),

který znechuceně opustil o půlnoční bohoslužbě o Vánocích 1945 krnovský kostel poté,
co byli němečtí účastníci bohoslužby vyzvání k jeho opuštění. Excesy byly kritizovány

dokonce bývalými vězni koncentračních táborů a německých věznic, jímž bylo proti

mysli násilí na nevinných civilních obyvatelích, přestože sami nevinně trpěli v

německých lágrech.

Lidskou, demografickou, ekonomickou i duchovní mezeru, způsobenou vyvražděním

židovského obyvatelstva, likvidací českých elit za války a poválečným vyhnáním

německých spoluobčanů, se nepodaří nikdy zcela zacelit.